Nejstarší část Jaroměře, dnešní historický střed města, je trvale osídlena tisíc let. Ve vývoji od raně středověkého hradiště z počátku 11. století k vyspělému městu vrcholného pozdního středověku se odráželo dění v tehdejším českém státě. Název Jaroměř je odvozován od přemyslovského knížete Jaromíra. Nejstarší písemná zpráva o Jaroměři pochází z r. 1126. Královské město vzniklo zřejmě za krále Přemysla Otakara II. na místě původního hradiště. První písemný doklad o existenci města je z r. 1298. Listinou z roku 1307 byla Jaroměři potvrzena městská práva a zároveň od této doby patřila k věnným městům českých královen. Měšťané byly přímými poddanými krále, respektive královny.

   Husitské období je jednou z nejzajímavějších kapitol v historii Jaroměře. V roce 1421 byla dobyta spojeným vojskem pražanů a táborů vedených Janem Žižkou z Trocnova a stala se na další léta věrným husitským městem. Jaroměřští se zúčastnili i některých vojenských tažení. Město se poté poddalo králi Zikmundovi, avšak uchovalo si získanou samosprávu. Měšťanstvo královských měst představovalo třetí svobodný stav a účastnilo se správy země.

   V následujících dvou stoletích zažila Jaroměř hospodářský rozkvět. Měšťané byli obdařeni četnými privilegii a úlevami. Bohaté město koupilo i některé okolní vesnice a stalo se jejich vrchností. V roce 1547 se Jaroměř připojila k neúspěšnému povstání českých stavů proti králi Ferdinandovi I. Vítězný panovník ji za odboj potrestal finančním postihem a omezením vlastní samosprávy. Královská města byla také čím dál více vystavena konkurenčnímu tlaku šlechtických velkostatků, které nebraly na zřetel jejich staré hospodářské výsady.

   Mnohem vážnější důsledky měla účast Jaroměře na druhém protihabsburském odboji v r. 1618 a také následující období třicetileté války. Během ní se ve městě střídaly vojenské posádky a na jejím konci byla Jaroměř zpustlá a vylidněná. K obnově města přispělo i zavedení robotních povinností pro obyvatele tzv. šosovních vsí Dolan, Čáslavek a Hořenic.

   Na začátku 18. století zažilo Jaroměřsko čilý ruch spojený s výstavbou Šporkova lázeňského komplexu v Kuksu. Ztráta Slezska a Kladska pak vedla k výstavbě pevnosti na místě vesnice Ples. Osídlování pevnostního města, přejmenovaného r. 1793 na Josefov, postupovalo ovšem jen zvolna. Mnohonárodnostní posádka josefovské pevnosti tvořila značně výlučnou společnost. Josefov získal vlastní samosprávu až v r. 1835.

   Revoluční rok 1848 byl začátkem událostí, které v následujících desetiletích změnily charakter Jaroměře. Vznik národní gardy a první volby do říšského sněmu vnesly do města dosud nepoznané, prvky rodící se občanské společnosti. Stavba železnice v r. 1857, přivedená na Jaroměřsko kvůli vojenskému významu pevnosti Josefov, byla důležitým impulsem ke vzniku průmyslu a dalšímu rozvoji města. Hned v následujícím roce začal Josef Etrich budovat vůbec první textilní továrnu v Jaroměři. Za prací přicházeli mnozí obyvatelé venkova a začali vytvářet novou složku společnosti - tovární dělnictvo. Tato léta jsou významná i vznikem pěveckého sboru Jaromír (1856), spolku divadelních ochotníků (1861), Sokola (1862), Občanské besedy (1862) a dělnického spolku Ruka (1872).

   Prusko-rakouská válka v roce 1866, která prošla zdejším krajem, naštěstí městu větší škody nezpůsobila. Roku 1882 vznikla z původní koželužny firmy Polický továrna na zpracování kůží a výrobu řemenů. V následujících letech byly založeny další podniky. Jaroměř se však na rozdíl od některých okolních měst (Náchod, Dvůr Králové) velkého růstu nedočkala. Úrodné, intenzivně zemědělsky obdělávané okolí neuvolňovalo tolik pracovních sil jako chudé podhorské kraje. Přesto město natolik ekonomicky zesílilo, že se již koncem 19. století mohlo pochlubit některými honosnými budovami.

   Slibný vývoj zpomalila první světová válka, jejíž útrapy znásobila přítomnost zajateckého tábora v Josefově. V období první Československé republiky zažila Jaroměř další, především stavební růst. Nové vilové čtvrti změnily podobu města. Léta nacistické okupace 1939-1945 si vyžádala více lidských ztrát než přímých materiálních škod. Rok 1945 nejvíce poznamenaly první znárodňovací akty (Etrich, Čerych a Polický). Jaroměř se po mnohaletém úsilí dočkala zřízení samostatného jaroměřského okresu. Mnoho lidí odešlo osídlovat pohraničí.

   Roku 1960 byl jaroměřský okres zrušen a město dál pokleslo na významu. Přesto šedesátá léta přinesla alespoň částečný obrat k lepšímu. Začalo se stavět a v dalších letech vyrostla nová sídliště převážně panelových domů. Bývalá pevnost Josefov byla v roce 1971 prohlášena městskou památkovou rezervací, avšak následující dvě desetiletí byla obdobím jejího nejhlubšího úpadku. Naopak vlastní Jaroměř pak doznala ve svém vzhledu skutečně zásadních změn. Sem byly soustředěny objekty a zařízení tzv. občanské vybavenosti.

   Roku 1990 převzalo správu města nové zastupitelstvo. Stály před ním především dosud neřešené ekologické úkoly (výstavba čistírny odpadních vod, plynofikace kotelen, likvidace staré skládky komunálních odpadů). Druhá polovina 90. let pak byla zaměřena na obnovu historických center Jaroměře a Josefova. Průmyslová základna prošla privatizací a rozrostla se o nové výrobní kapacity (Tanex-Plasty, Kimberly Clark, Karsit aj.). Zemědělská družstva se transformovala do různých typů podniků. Stále se zlepšuje životní prostředí města včetně podmínek pro uspokojování potřeb občanů.

Použitá literatura:
Jaroměř kulturní a hospodářská - vydal místní výbor v Jaroměři (1947)
Jaroměř na přelomu tisíciletí - Phdr. Pavel Mertlík (1999)